Zhruba kolem roku 1992 vznikla překvapivě prudká vědecká, profesionální a právní polemika nad obviněním, že psychoterapeut možná někdy podporuje falešné vzpomínky na pohlavní zneužití v dětství. Někteří z toho vinili Freuda a tvrdili, že před sto lety zasel sémě „syndromu falešné paměti“. Někteří kritikové ho obviňovali, že z profesionální zbabělosti opustil své původní zjištění, že u jeho pacientů je zhojně rozšířené pohlavní zneužívání, nahrazující jeho teorii dětské sexuality a Oidipova komplexu. Jiní tvrdili, že vykonstruoval falešné vzpomínky na zneužívání a vložil je do mysli svým pacientům. Byl Freud špatným otcem, který oplodnil společnost zavádějícími myšlenkami, které o století později daly vzniknout nestvůře – nebo to byl úžasný génius, jehož jemné chápání paměti daleko předběhlo svou dobu? Freud, kterého hodně bijí, ale málo čtou, je nadále relevantní pro otázky, jež jsou dnes středem zájmu psychologie i společnosti. Phil Mollon je psychoanalytik, psychoterapeut a klinický psycholog. Působil v pracovní skupině pro vybavování vzpomínek Britské psychologické společnosti a hojně na toto téma psal.